ÚTERNÍ GLOSY

Miroslava Macka:
Nelze vést úspěšnou válku bez válečného zákonodárství doma, bez totálního nasazení zbraní na frontě i v zázemí, bez vůle snášet i velké ztráty na životech a bez ochoty nadlouho okupovat nepřátelské území. Takovou válku lze jen neúspěšně vyhrát vítězstvím zvaným Pyrrhovým.
Zřejmě největší chybou Američanů byl pragmatický závěr, že obyvatelstvo Iráku je až na malé výjimky bude vítat jako osvoboditele od nenáviděného krutého režimu - jenže při nárazu na fanatismus pragma většinou rychle hyne.
Státní zástupkyně v soudním procesu s Petrem Machem, odsouzeným k pokutě 400.000.- za to, že vyjádřil svůj názor, že jeho proces a odsouzení na pět let byly na politickou objednávku, na dotaz reportéra televize Nova, zda, když tento názor také vysloví, bude též odsouzen, odpověděla, že na to nemůže odpovědět, neboť by záleželo na individuálním posouzení.
Takže, dámy a pánové, držte hubu, neboť nikdy nevíte, kdy se objeví státní úředník, který jakýkoliv Váš názor individuálně posoudí a případně Vám za něj navrhne zavřít.
Vyjadřuji názor, že nic nesvědčí o postupující bolševizaci státu pod vedením Vladimíra Iljiče lépe, než takovéto věty a takovéto rozsudky.
A jsem velmi zvědavý, zda levicová intelektuální fronta vyrazí na Václavák či začně sepisovat petice a pořádat podpisové akce a nebo již tradičně a jako již mnohokrát v historii strčí hlavu do písku, aby neslyšela, že hrana zvoní i jí.
V jednom grenadském týdeníku jsem objevil dopis čtenáře, Peter Sypnowich se jmenoval, který mi v lecčems mluvil ze srdce. Tady je.
"Od doby, kdy jsem se před osmi léty přistěhoval na Grenadu, zaznamenávám jednu narůstající nepříjemnost: pohled na ekoaktivisty, přebírající vládu nad pláží Lavera a přisvojující si právo k tam žijícím želvám.
Z mého domu s výhledem na pláž vidím přehlídku ekoturistů, kteří přiletěli většinou z Anglie, aby bránili lidem z Lavery, Rose Hillu a River Sallee sbírat želví vejce, kraby a další živočichy, kteří jsou od nepaměti zdrojem jejich výživy.
Bohatí proti chudým, cizinci proti domácím, nově příchozí proti starousedlíkům, uzurpátoři proti právoplatným dědicům.
Jde o mezinárodní problém a rub globalizace. Vyvinutější Sever, který zbohatl též z kořistění rostlinného a živočišného světa, chce nyní kontrolovat floru a faunu méně vyvinutého Jihu. Jeho protagonisté chtějí nařizovat státní moci malých států, a to obvykle prostřednictvím nevládních organizací. V Kambodži například nevládní organizace zvaná Global Witness monitoruje státní lesní správu, což byla podmínka půjčky od Světové banky. Podobně se milovníci zvířat ve východní Africe snaží, aby se budování rezervací divoké zvěře stalo podmínkou pro půjčky zemím této oblasti.
Slovy britského expatrianta z Keni, které citoval britský Spectator, "většina z nás souhlasí s tím, že dešťové pralesy a šimpanzi jsou součástí světového bohatství a ne "majetkem" místních obyvatel.
Na pláži Lavera spoluexistovali člověk a želva po staletí. Za dne lidé pracovali a bavili se na pláži a příležitostně sbírali vejce atlantské kožnaté želvy, v noci želvy kladly vejce a zahrabávaly je do písku. Želví samice snáší vejce 6 - 8 krát za sezónu, tedy kolem 170 vajec, a to po dlouhá léta produktivního věku. Nicméně vláda Grenady se rozhodla uzavřít na čtyři měsíce doby kladení vajec pláž, neboť želva je ohroženým druhem. Pokud by však želvě hrozilo vyhubení, bylo by to zásluhou aktivit mimogrenadských - v Miami na Floridě se prodávají tato vejce z tamní stomílovém pláže za tři dolary kus. Ale je tato želva skutečně ohrožena?
Ochránci přírody z nevládních organizací jsou proslaveni svými varováními před vyhubením různých živočichů. Přirozená součást vývoje, včetně vzniku a zániku určitých druhů je však způsobována převážně jinými druhy zvířat než člověkem a počet zaniklých druhů, dle statistiky Spojených národů, je dnes stejný jako byl v roce 1500.
Existují dva důvody pro panikaření nevládních organizací. Prvním je jejich existence jako takových - všechny ty dotace a sponzorské dary a všechny ty kariéry závisejí na vytvoření a udržování pocitu krize.
Druhýnm důvodem je, že jde o sentimentalisty, kteří používají možnost vyhubení nějakého druhu jako prostředku k zastavení jakéhokoliv zabíjení zvířat.
Podívejte se na velryby. Dle současného článku v New York Timesech, citujícího Dana Goodmana z kanceláře Institutu pro výzkum kytovců v Tokiu, vědecký výbor Mezinárodní velrybářské komise objevil bezrizikovou metodu výpočtu odchytových kvót, která by zajistila dlouhodobé setrvání stavu velryb. Ale ačkoliv zvířat přibývá a některé druhy se přemnožily, tlaky na moratorium lovu velbyb přetrvávají. Goodman dodává: "Situace je vynucována politickým lobbyingem a zavádějícími mezinárodními veřejnými kampaněmi nevládních organizací, které vybírají miliony dolarů ročně na svoje akce proti lovu velryb."
Když se Goodmanovy citace objevily v odpisech čtenářů Timesů, milovníci velryb zareagovali argumentem, že velryby jsou "vysoce inteligentní" a "sociálně blízcí živočichové", neboť vlastnící "prvky naší vlastní humanity" a proto je kruté a barbarské je zabíjet.
Podobný sentimentalizmus lze nalézt na Grenadě. Želví mise byla iniciována "ekopotápěčem", jak se sám nazývá, který byl zděšen pohledem na živou želvu, bezmocně ležící na zádech na rybím trhu. Kožnatá želva ovšem vůbec nepřipomíná hezké malé želvičky na tričkách aktivistů, je to monstrum dlouhé 12 stop a vážící až 1500 liber.
Sentimentalismus milovníků želv se ovšem ne vždy vztahuje na lidi. V Kambodži blonďatá americká dědička vede soukromé policejní síly, jejichž úkolem je ochrana divočiny a jejichž metody jsou popsány v srpnových Timesech: její "mobilní jednotka" vtrhla do jednoho nevěstince s restaurací a "osvobodila" živé želvy, aniž se zajímala o osud třinácti - až čtrnáctiletých prostitutek.
Ekofašisté, jak se jim začíná říkat, upřednostňují zvířecí život před lidským. Jeremy Harding, vydavatel londýnského Review of Books, napsal loňského října:"Moderní čtenář se svými předsudky opomene spíše smrt velbyráře než smrt velryby."
Julie Burchillová, vedoucí sloupkařka britského listu Guardian napsala v srpnu minulého roku, že raději uvidí šest mrtvých účastníků honu na lišku, než mrtvou lišku. V Zimbabwe se již něco takového prakticky stalo: minulého dubna popsal R.W. Johnson v London Review setkání s bělochem, zapřisáhlým ochráncem divoké přírody, který se mu pochlubil, že osobně zastřelil osmnáct pytláků slonů a nosorožců.
Na Grenadě hlídky na pláži Lavera začaly s tím, že zametaly želví stopy v písku, aby ztížily hledání vajec. Pak, podpořeny a zmnoženy množstvím ekoturistů, začaly dnem i nocí hlídat pláž a počítaly a mapovaly vejce a nakonec je začaly značkovat.
Pláž, opuštěná a divoká, léta vyhledávaná vědci, se zapnila tyčemi a bílými terčíky a stala se tak příkladem porušení hlavního zákona ochránců přírody: nezanechávejte žádné známky lidské existence a nebo alespoň opouštějte místo čistější, než jste je objevili.
Ale aktivisté na pláži Lavera pláž nečistí. A to ne z lenosti, je to prostě jejich politika. Jejich cílem je vypudit z pláže Grenaďany, odpudit rekreanty a vyhradit pláž jen a jen pro želvy.
To, co se děje na pláži Lavera je neokolonialismus, který se skrývá za sebeuspokojující činností, prezentovanou jako altruismus. Chtějí uzmout Grenaďanům část jejich bohatství, část jejich země a ještě být chváleni za svoji morální nadřazenost.
Ne všichni jim tleskají. Někteří lidé odstraňují jejich značky, terčíky a tyče, neboť je pokládají za pomníky zdravého lidského rozumu.
Co se mne týká, já čistím pláž."
V knížce Jonathana Valina "Natural Causes" jsem narazil na půvabnou pasáž o televizních seriálech, o kterou se s Vámi rád podělím:
"Ta postava se nikomu nelíbí, vidíte jaké jsou výsledky průzkumu. Myslím, že z ní uděláme Dannyho Meeghana."
Zasmáli se a já se zeptal: "Jakého Dannyho Meeghana ?"
Mack se na mne usmál. "Promiňte, Harry. To je televizní hantýrka. Danny Meeghan je postava mladíka z jednoho seriálu z poloviny šedesátých let, ze které se stal symbol. Nějaký čas byla ta postava populární, ale pak to s ní šlo z kopce. A tak se scénáristé rozhodli, že ho odepíší. Což je většinou velice jednoduché - pošlete chlápka na služební cestu a podobně."
"Prostě někam hodně daleko", doplnil Jack.
"Ale v tomto případě to nebylo tak jednoduché. V minulém díle byl totiž zraněn při autonehodě, upoután na pojízdné křeslo a nehnul se z domu. Mohli ho sice poslat do nemocnice, ale to by museli napsat co se mu zase stalo a jak na to reagují ostatní postavy. jenže oni ho chtěli odepsat hned. A tak v příštím dílu kdosi vyvezl Dannyho na jeho pojízdném křesle po schodech do patra a už se nikdy neobjevil - po celých patnáct let, co ten seriál běžel.
"To nikomu nechyběl?"
"Jedině snad agentovi toho herce," řekl Mack. "V televizním seriálu si můžeš dovolit cokoliv, Harry."